Jak projí(s)t Eastbourne

října 28, 2017

Jak projí(s)t Eastbourne

Tohle není úplně klasický žánr na tomto blogu, ale říkala jsem si, že by vás to mohlo zajímat, inspirovat i třeba postrčit, abyste udělali ten první krok. Jedná se tedy o můj letní třítýdenní pobyt v Anglii, městečku Eastbourne.

Když bylo mému bratrovi 9 (mně tedy 12), jel s českou skupinou v rámci zájmového kroužku Mortimer na týdenní pobyt do Anglie. Tenkrát chtěli naši, abych taky vyrazila, ale já se bránila, že je moc brzo a že pojedu v patnácti. Bohužel si mé dřívější já neuvědomilo, jak rychle čas běží a patnáctka tu byla na to šup. A přišel čas jet... Nebudu tady cokoliv nalhávat. Byl to boj, bojovala jsem sama se sebou, protože to byla opravdu velká výzva. Nakonec jsem se ale odhodlala a jsem za to neskutečně vděčná.

První věcí bylo rozhodnout se, jakým stylem pojedu. Buď jsem mohla jet jako zájezd s českou skupinou se Student Agency nebo úplně sama přes malou jazykovku Studyline. Přestože jsem byla vystresovaná jako blázen, rozhodla jsem se pro horší a samostatnější variantu se Studyline. Když jsem si hledala nějaké zkušenosti ostatních, všude byly samé pozitivní ohlasy. Sama jazykovka mi nabídla kontakt na jednu mladou holku, která také vyrazila a ona (tedy její email) byla jedním ze spouštěčů, který mě nakonec přesvědčil, abych se odhodlala.

Týden před odjezdem jsem stále čekala, kdy přijde ten hrozný strach, ale on pořád nikde nebyl, nevyskytl se ani v den odletu, ani na letišti, ani v letadle. Všechen stres jsem si "odbyla" někdy před půl rokem, kdy jsem se rozhodovala, jestli pojedu nebo ne. Pak už jsem byla v rozjetém vlaku a věděla jsem, že to prostě přijde, takže jsem byla v relativním klidu.

V neděli 16. července (den odletu) jsme vstávali někdy okolo třetí ráno, protože jsem odlétala časným spojem, a jeli dvě hodiny do Prahy na letiště. Tam jsem se rozloučila s rodiči, prošla kontrolami (to byl další stresující moment, protože já jsem před Anglií nikdy v životě ještě letadlem neletěla - naštěstí jsme se asi měsíc před odletem byli na letiště v klidu podívat a bylo mi vysvětleno, jak tam vše probíhá, což rozhodně doporučuji, pokud jste nikdy neletěli) a přišla jsem do gatu. Tam jsem příliš dlouho nečekala a najednou jsem seděla v letadle do cizí země a úplně sama! Letěla jsem s British Airways, a když se z reproduktorů ozvalo jakési brumlání v angličtině, měla jsem pocit, že se asi zblázním, protože jsem neměla tušení, co nám kapitán sděluje. Naštěstí se nic nedělo, bylo to jen uvítání na palubě. Let probíhal klidně, neměl žádné zpoždění a brzy jsme přistáli na Heathrow v Londýně.

Z Heathrow jsem měla také obavy, protože je to obrovské letiště, ale vše bylo krásně značené žlutými cedulemi. Vyzvedla jsem si kufr a přišla do příletové haly, kde na mě měl čekat někdo z jazykové školy Sprachcaffe, aby mě odvezl do Eastbourne. Čekala jsem sice půl hodiny, ale nakonec jsme se našli a následovala dvouhodinová cesta do přímořského městečka Eastbourne, kam jsme dorazili okolo 11ti dopoledne.

Bydlely jsme (4 holky - 2 Španělky, 1 Polka a já) v miniaturním pokojíčku miniaturního domečku, 40 minut cesty hromadnou dopravou od školy. Rodina nebyla anglického původu, byli to přistěhovalci z Albánie, kteří v Anglii žili 7 let. Pána jsme téměř nevídali a paní byla doma na mateřské dovolené. Měli dva malé syny. První neděli jsem se tam dost nudila, protože Španělky byly někde na výletě (už přijely týden předtím) a Polka přijela až odpoledne, takže jsem příliš neměla co na práci. S maminkou a dětmi jsme šli na hřiště, ona mi dala k svačině Horalky a říkala, ať je zkusím, že jsou moc dobré. To mě pobavilo, protože jedu do Anglie a tam dostanu slovenské Horalky, jako ten největší zázrak. Odpoledne tedy přijela moje polská spolubydlící Zuzanna a u večeře jsme poznaly i Španělky Marthu a Albu. Obě byly dost temperamentní, my se Zuzannou zase takové uzavřenější, ale všechny jsme si rozuměly.

Další den nastal první den školy. Už z Česka jsme si udělali rozřazovací testy, podle kterých nás rozdělili do skupin. Já jsem byla spolu se Zuzannou ve skupině učitele Michaela, což bylo naše štěstí, protože ten byl opravdu skvělý. Hodiny nebyly jednotvárné, nudné a rychle utíkaly. Po obědě (= zabalený sendvič z domova - povím vám, že "kvalitnější" stravu jsem nezažila) jsme měli orientační tour po Eastbourne. Následovala teplá večeře v rodinách.

Následující dny probíhaly relativně podobně, ráno každý den stejná snídaně - cereálie s mlékem, hodiny s Michaelem (to byl dle mého velmi inspirativní člověk - žil 11 let v Japonsku, kde učil angličtinu), k svačině balíček chipsů, oběd sendvič, odpoledne nějaké aktivity - sporty, adventure golf, kino (to je podle mého nejtěžší - porozumět anglickému filmu bez titulků), nebo volný čas na nákupy (jelikož tam byl Primark, bylo o zábavu postaráno :D). Každou středu se jelo na výlet do Brightonu nebo Hastings, ve čtvrtek večer bývala diskotéka a v pátek fish and chips na pláži.

Každou sobotu se jezdilo do Londýna (tam jsem nikdy nebyla, a proto jsem se velmi těšila). Bohužel jednodenní výlet je na Londýn velmi málo, takže jsme ani zdaleka nestihli všechny památky, které bych chtěla (natož třeba Harry Potter muzeum), ale to zvládnu při příští samostatné návštěvě. Jeli jsme tam přímým vlakem z Eastbourne a za hodinu a půl už vystupovali na londýnském nádraží. Obešli jsme základní památky v centru, a pak měli tříhodinový rozchod na Regent street. Tam jsem koupila nějaké dárky pro sebe a rodinu (V tomto ohledu ohromně posloužilo čtyřpatrové hračkářství Hamleys), poprvé v životě navštívila Victoria's Secrets a samozřejmě nesmělo chybět prvoplánové tričko s nápisem London, které prostě musí mít každý návštěvník.

V neděli dopoledne, po týdenním pobytu, jsme se se Zuzannou vydaly na pozdní anglickou snídani do města. Potom jsme se setkaly ještě s jejími kamarádkami a šly nakupovat (upřímně jsem se s nimi necítila příliš dobře, spíš jako páté kolo u vozu, což se ale zlepšilo hned další týden, kdy obě odjely a přijela nám nová várka lidí). V neděli večer přijely k nám na ubytování dvě Němky Marthe a Bernadette, které vystřídaly Španělky, jež den předtím odjely domů. Právě s Bernadette jsme si neskutečně sedly a cítila jsem se s ní opravdu dobře, vytvořila jsem si s ní i dalšími novými děvčaty partu a cítila se mnohem lépe. Po škole jsme vždycky s Bernadette a novou Polkou Natálií zašly na nějakou dobrotu, chodily nakupovat (celkově jsem v Anglii navštívila spoustu nových podniků, které už všichni znali - např. Costa, Starbucks, Primark, Lush atd.) a povídaly si. Dá se říct, že s Bernadette začala moje éra Jak projíst Eastbourne, protože stejně jako já miluje vaření a jídlo. Koupila jsem si v Anglii i novou kuchařku, podle které jsem ještě nevařila, ale v blízké době se k tomu chystám a určitě sem přidám nějaký recept.

V sobotu, to už jsem byla v Anglii druhý týden, byl druhý výlet do Londýna a v neděli jsem vzala nové holky znovu na snídani (tentokrát však do jiné restaurace, protože člověk by měl pořád zkoušet něco nového).

Také dny třetího týdnu utekly rychle a přišel konec mého pobytu. Ve čtvrtek před diskotékou jsme s naší partou zašly na burger a po něm nejlepší dort, který jsem kdy měla - čokoládový fudge cake (o něm se zmiňuji v receptu na fudge) a v pátek přišlo smutné loučení při fish and chips. Všude byla spousta slz, často i falešných - to když někteří oplakávali někoho, s kým ani celou dobu nepromluvili. S Bernadette jsme se shodly, že se nám to nelíbí, takže jsme si sedly ještě s Natálií dál na pláž a dlouho si povídaly. Večer jsme si chtěly jít ještě někam sednout (a dát si naposledy ten výborný fudge cake), protože byla zima, ale když jsme přišly do restaurace, číšník nám řekl, že nás nemůže obsloužit, pokud nám nebylo 18. To nás velmi překvapilo a nakonec jsme skončily v Mc Donald's.

Bernadette ještě týden zůstávala, ale my ostatní už jsme jely domů. V sobotu 5. srpna ráno jsme se tedy rozloučily, Bernadette jela do Londýna, my se balily a odjížděly na letiště. Domů jsem letěla ještě s jednou Češkou Adélou, která přijela ve várce spolu s Marthou a Natálií, což bylo štěstí, protože jsme na to bloudění po letišti byly dvě a navíc nám rychleji uteklo to tříhodinové čekání na letadlo. Pak už jsme jen nastoupily a letěly zpět domů. Tam jsem se přivítala s rodinou, řekla nejnovější zážitky, desetkrát si postěžovala, že chci zpátky do Anglie, kde byl příjemný vánek, zatímco v Praze bylo vedro na tričko i v 11 večer a začala používat frázi : "To by se mi v Anglii nestalo...", kterou se oháním doposud.

Když se na ten výlet dívám zpětně, musím říct, že to byl úžasný zážitek. Jsem hrozně ráda, že jsem jela, poznala jsem nové lidi, začala jsem si mnohem více věřit (co se týče jazyka a vlastně i celkově), začala víc mluvit a vytvořila si kontakty po celé Evropě. Všem rozhodně doporučuji. Samozřejmě se může stát, že natrefíte na špatnou rodinu, nebo nenajdete dobrou partu (jako i já první týden), ale kdybyste se pořád měli něčeho bát, ani byste nemohli vyjít z domu. Proto cestujte, dokud to jde a je(ď/z)te.

Vaše Tea